GYMNÁZIUM POD SVATOU HOROU PŘÍBRAM

V půlce září byl dramatický kroužek Gymnázia pod Svatou Horou odměněn za svou práci v projektu Comenius a zúčastnil se pracovního setkání ve slunné Itálii, aby zde reprezentoval naši školu, ale také pracoval na svých divadelních hříčkách. Zatímco se většina studentů biflovala anglická slovíčka na příští test, „dramaťák“ si jel angličtinu ozkoušet v praxi. Zde jsou naše zážitky.

Dne 14. 9. v poledne jsme se sešli na letišti, všichni v plné výbavě, s obavami, že k prasknutí naplněný kufr zkrátka nemůže mít povolených dvacet kilogramů, či se zlým tušením, že mi tu voňavku na pasové kontrole zabaví, a konečně – s vidinou týdenního volna. Všem bylo předem jasné, že o zábavu bude celý týden postaráno. Nikdo však netušil, jak moc!

Po příletu do Říma (letěli jsme růžovým letadlem!) jsme strávili celý zbytek dne ve Vatikánu, víceméně na Svatopetrském náměstí, a pak se toulali nočním Římem, abychom o půlnoci vyrazili vlakem na osmihodinovou cestu do Lecce. Záviděla jsem těm, kterým se podařilo ve vlaku usnout, pro mě to byl běh na dlouhou trať… hodně dlouhou trať! Naštěstí jsme si část cesty zkrátili čtením dramatu V hodině rysa od P. O. Enquista.

Vlak neměl zpoždění, a tak jsme mohli z Lecce vesele vyrazit minibusem dál, už k našemu ubytování, do Copertina. Vybalováním jsme neztráceli čas, všechny po náročné cestě lákala jediná věc – moře! A tak jsme dobrovolně nasedli do italského školního autobusu, protože pláž byla přeci jen 18 km daleko. Proč říkám dobrovolně? Protože větší hluk v autobuse ještě nikdo z nás nezažil! Jiný kraj, jiný mrav. Pláž však byla dostatečnou odměnou a tomu, že jsme na zpáteční autobus čekali tři hodiny a stejně se nedočkali, protože cituji: „V jižní Itálii má každý auto, tak proč by jezdil autobus?“, jsme se nakonec zasmáli. Jako hezká tečka za celým dnem nás čekala tradiční večeře a zasloužilý spánek.

Hned další den, tedy v pátek, jsme navštívili místní školu a ochutnali tradiční oběd. Ze školy jsme si všichni odnesli uvolněnou, přátelskou atmosféru a modré kšiltovky s nápisem Istituto comprensivo n. 1 Copertino, jména partnerské školy. Další plán byl jasný – odpoledne hodně zmrzliny a večer hodně smlouvání na trzích! Celý víkend totiž v městečku probíhal křesťanský svátek San Giuseppe da Copertino, jež zahrnoval spoustu oslav, trhů a neobvykle vyzdobených ulic.

Sobotu nám naplánovali opět Italové, výlet po památkách - Gallipoli – Leuca – Otranto. Zabralo nám to celý den, možná i proto, že Italové nikam nespěchají, a proto nebylo divu, když jsme kýžený cíl, město Gallipoli, nestihli navštívit. Večer siesta a scénické čtení divadelní hry Zlomatka od M Gelardiho.

Neděli jsme jako správný dramatický kroužek využili celou jednak ke cvičení hry Zkrocení zlé ženy od Williama Shakespeara (hned dva dny po návratu jsme měli derniéru), jednak k prostudování nové hry od slovenské autorky Zuzi Ferenczové s názvem Problém, jejíž premiéru bychom rádi uvedli začátkem ledna. A bylo to tu znovu – zmrzlina, trhy, siesta!

V pondělí jsme výlet vzali do vlastních rukou a vyrazili na jedny z nejkrásnějších pláží v Itálii, do Gallipoli. Měli jsme smůlu – byl to jediný den, kdy pršelo – to nám však nebránilo ve vodních radovánkách, dvoumetrové vlny a silný vítr nás spláchli i v oblečení, jen co jsme se přiblížili.

Nastalo úterý a my si museli sbalit svá zavazadla, doplněná spoustou výhodných nákupů, a odebrat se znovu vlakem do Lecce, kde jsme strávili celý den prohlížením památek a v noci nastoupili do vlaku směr Řím. Cesta zpátky byla o něco pohodlnější, a dokonce jsme i usnuli, zjistili jsme totiž, že sedadla se dají rozložit a tím vznikne letiště…

Do Říma nás vlak dopravil brzy ráno, měli jsme celý den, abychom si toto velkolepé město mohli vychutnat plnými doušky. Zvládli jsme projít nejdůležitější památky – Koloseum, Palatin, Forum Romanum, Fontánu di Trevi, Španělské schody, Pantheon, zhlédli jsme nesčetně kostelů, ochutnali mnoho výborných zmrzlin, nafotili stovky snímků.

Byl to úžasný výlet, plný nových lidí, zábavy, her (nejen divadelních) a kultury. Nikomu se nechtělo domů, přesto jsme se znovu těšili, až nasedneme do letadla a spatříme tentokrát noční Řím z výšky.

 Alena Machová, 4. A